Motto

"Mlčení vždy neznamená souhlas. Někdy to znamená, že jsme příliš unavení vysvětlováním lidem, kteří se to ani nesnaží pochopit."

štvrtok 14. marca 2013

Cicho jak na cinteri

"Cicho jak na cinteri" - pomysleu sem si jak sem vystúpiu z auta na dvori, de sa už vyše roka hýbe enem pes. Taký mauý orech, ešče aj farbu má takú orechovú. A prázdno. Všady porádek. Aj v záhradze už není puot na slépky. Šecko, co sme tam jak dzeci prožili tam ostauo tak nejak zaklésněné v tej prázdnoce barákoveho dvora. Enem od súsedú sa rynú huasy jak si tam žijú.

Víš, byuo mi v téj chvíli nejak smutno. Ket mi brácho vyprávjau o parohoch od starečka, keré sem mu vidzeou viset na scene v jeho víkendovém domje. Mi skrúcalo krk a suzy sa tuačili spod víček, jak keby sceli skákat ten bandží džamping na líca. Se starenkú, ket ešte žila, sa medzi rečú dohodli, že raz, ket to tady tak ostane, si ich móže zebrat. A tak aj spraviu. Pjeknú památku tam má.

Já zas mám kamennú desku z hrobu, de fčíl leží ze starečkem pokopje. Je tam už nová a pjekná. Spraviu sem z ní stúl do altánku a sedzí tam jak rit na šerbel. Dycky, ket sa tam kuknem, alebo tam ňeco pouožím, cícim ich energiju a myšlenky sa mi idú zbuáznit, že jak je ten život krátky. A bere si nás jaksik kedy sce. Nevím ale, či je to spravodlivé, možno není, ale asi to tak má byt. A srcdo sa mi potom muáci za prsama ze strany na stranu. Nádych, výdych, to víš, aby nevyskočiuo konc enem tak na zem.

Volade už spolu bačujú a možná sa usmívajú jak je im tam už dobre. Nic ich nebolí, nic netuačí a kukajú sa na nás zhora, lebo tí enem do neba k strážnym mohli ít. Takí to byli dobrí ludé! Kéž bych taký byu...

Z garáže vytahujeme prívjes s naloženýma sudma, meníme koleso, lebo jaksik vyfučauo a pri nohách sa mi furt motá orech. Jediný živý tvor, kerý to tu šecko stráži. Do ví, co bude s ním. A to cicho! Bŕŕ. Jak bych dau šecko za to, aby ze dverí vyšua starenka a s jejím milím huasem nás zavolaua doňútra sa najest.

"A čo máme?" - zvjedavo sme jak dzecká kričali.
"No potte, uvidzíte." - tajnostkársky nás sceua dycky dostat ke stolu. Aj tak sme vjedzeli, že to bude dobré, lebo furt variua parádnicky. A moseli sme šecko zest, co nám naložiua.... no aby byuo pjekne.

Mastný chleba s cukrem. Já vím, zní to fšelijak, ale milovali sme to. Fúk ho do cukru a kolko sa nalepiuo na tú mast, tolko sme zedli. A chrúpauo to jak čipse.

Koleso sme vymenili, prívjes za auto zapojili a jak sme zavírali za sebú bránu dvora, cichúčko sem premlaskeu po tem chlebje, co sem v hlavje ešte furt vidzeu a na jazyku cícil. Utreu sem slinu a vrhel ešte jeden, taký ten, fotografický pohled za sebja, abych si to jako vryu do gebuli. Nikdy nevíš kedy...

A zas to cicho jak na cinteri. Cestú dom sem si ešte huavú vráciu do času, ket sme len tak v trenkách létali po dvori a nevjedzeli, jak toto šecko dopadne...